Václav Jan Tomášek (1774 – 1850), jeden z nejvýznamnějších českých hudebníků 1. poloviny 19. století, uznávaný skladatel a klavírista a vyhledávaný a úspěšný pedagog. Přes žánrově rozmanitý skladatelský odkaz, převažují skladby klavírní a písně. Svou písňovou tvorbou položil základ k rozvoji české umělé písně na německé i české texty, pro klavírní literaturu českou i světovou bylo zásadním přínosem pěstování nové drobné hudební formy - charakteristického kusu.
Tomášek pocházel ze Skutče a jeho první kontakty se světem hudby se udály prostřednictvím hodin zpěvu a hry na housle v Chrudimi. Toužil však po akordickém nástroji a jeho přání bylo zanedlouho vyslyšeno bratrem, který mu daroval „malé pěkné piano“. Způsob, jakým začal své vyučování je příliš obdivuhodný než aby mohl zůstat zamlčen: „..skutečský učitel… otevřel můj klavír…a dal mi do rukou jednu Wagenseilovu sonátu se slovy: „Jsi výborným altistou, znáš tedy noty v altovém klíči i to, jak zní; nemáš tudíž nic jiného na práci, než myslet na to, že horních pět linek je určeno pro pravou, totiž pro soprán, dolních pět pro levou ruku. Abys pokaždé nalezl diskantové noty, stačí, vezmeš-li každou notu altu o pět tónů výše, kdežto bas nalezneš tak, že každou notu altu si představíš o sedm tónů níž. Jak jsou noty rozděleny mezi pravou a levou ruku, poznáš vždy z délky not… teď buď pilný, abys, než přijdu domů znal první repetici“ poté se odebral do hostince. Po nelidském zacházení otec zakázal další lekce, což Tomáška zarmoutilo víc než hrubé zacházení jeho prvního učitele. Další kroky podnikal už jako samouk „třebaže, jak jsem později zjistil, se strašlivým prstokladem“. Rozhodnutí otce naučit se dobře německy přivedlo Tomáška na uvolněné místo altisty jihlavském klášteře minoritů. Po nějaké době mu však byl tamní život příliš jednotvárný a tak, aby Jihlavu mohl opustit, předstíral ztrátu hlasu. Odtud už jeho kroky vedly za bratrem Jakubem do Prahy. Od roku 1790 navštěvoval – opět kvůli němčině – malostranské gymnasium a od roku 1797 dokonce i práva. Vedle toho pilně rozvíjel hudební vlohy, především se cvičil v improvizaci, generálbasu, harmonii a kontrapunktu …“ponenáhlu jsem si nyní opatřoval veškerá dosud vydaná teoretická díla o hudbě“ Usiloval o to stát se žákem Koželuha avšak „Koželuh si kladl nedostupné podmínky.“ Navštěvoval netoliko opery, nýbrž i truchlohry, činohry a dobré veselohry.Z jeho vlastního životopisu dozvídáme se mnohé zajímavé informace o hudebním dění v tehdejší Praze: o vynikající divadelní společnosti, o provedení Mozartova Dona Juana, o oblibě kvartetní hudby, o hudebních akademiích, návštěvě Beethovena, Dusíka a různých klavírních virtuozů ad. Zároveň nešetří vlastními kritickými soudy o kvalitách či nedostatcích té či oné hudby a skladatele.
Významným okamžikem v Tomáškově životě bylo získání doživotní penze hraběte Jiřího Buqoye, Tomáškova žáka ve hře na klavír. Během služby u hraběte začal se Tomášek věnovat jednomu z pro něj typických klavírních kusů – Eklogám: „Tyto hudební skladby, brzy velmi oblíbené, jsou jakási pastorale, ale příliš se liší melodikou, harmonií a rytmem od pastorale starších … myslel jsem na pastýře, jehož způsob života je sice jednoduchý, který však právě jako všichni lidští tvorové je podroben zkouškám. Vyjádřit hudebním výrazem jeho city, plynoucí z rozmanitých životních událostí, bylo tedy těžkou úlohou, kterou jsiém si určil, a které – souzeno z všeobecné účasti – jsem se také šťastně zhostil. Že komposice eklog nebyla snadná, ukazují mnohé odvážné, bohužel ztroskotavší pokusy jiných.“
Třebíčský operní festival
Print preview
Verze pro tisk
© 2004-2008 
Nahoru